Nové začátky

Hezký večer, milí čtenáři a čtenářky.
:)

Můj blog utichl, conevidět to bude rok od posledního příspěvku. Ne, že bych v psaní nechtěla pokračovat, spíš bych to popsala tak, že v našich životech nastalo tak náročné období, které spotřebovalo naprosto veškeré síly a energii, kterou jsem v sobě dokázala najít. Valnou část první poloviny letošního roku jsem byla s dětmi sama, a tak i běžná každodenní péče o rodinu a domácnost byla navíc v emocionálně vypjatém čase tak vyčerpávající, že bych blog nemohla dělat dál, i kdybych měla náladu něco zde vytvářet.
Nyní ale cítím, že pomalu pomaloučku nazrává čas návratu nebo snad nových začátků? Spíš ke mně promlouvají ty nové začátky, ale nepředbíhejme, věřím v dokonalé plánování vesmíru a ve správný čas i význam všech událostí v lidském životě.

Zůstaňme dnes prostě jen u hřejivých pocitů, naděje a láskyplných myšlenek a zlatého podzimu...
:)

Budu se těšit u nových článků, sdílení radosti, myšlenek i objevů.



Pamatujte, že nejdůležitější v životě je dobrý pocit.


Přeji vám, ať se cítíte báječně.

:)



Veronika

Báječnej chlap

Hezký začátek měsíce října vám přeji, milé čtenářky a čtenářky!

:)

Vím, na blogu to opět trochu utichlo, ač u nás je celkem rušno. Totiž, stavíme. Nebo spíš se staví? Ne, ještě lépe a přesněji můj muž staví. Často sám, někdy s pomocí našich bratrů nebo taťky. Jednou je architektem, podruhé stavbyvedoucím a zedníkem zároveň. Poslední dny je tesařem.

Teletník má krov a v patře to krásně voní dřevem. Vznikl velkorysý prostor, kde by se dalo tancovat, s vyhlídkou do všudypřítomné okolní zeleně. 

Dnešní článek ale není tak úplně o naší rekonstrukci. Nebude tu kulatá zeď v koupelně ani obrázek teletníku, který se pomalinku stává spíš venkovským domkem. Je víc o mém muži, díky němuž se stávám lepším člověkem. Ukazuje mi cestu, když se přede mnou ztrácí v mlze, váží si mě i v časech, kdy já vážím před porody našich dětí skoro metrák. :D Má mě rád a já jsem šťastná, že jsme právě my dva na sebe zbyli. 

Lepšího tatínka pro naše děti bych si nemohla přát. Jak je umí rozesmát... dobře jim rozumí. Včera kroužil kolem kuchyňského stolu s globusem v ruce, slunce (rozumějte rozsvícený lustr) nad stolem, aby ukázal Amálce, proč je u nás den a v Americe, kam nám právě odletěla teta Ivča, noc. 

Děti i mě učí empatii, pokoře i skromnosti. Porozumění sobě samým i světu kolem. Celé to funguje tak nějak bezděky.

Dcerky jsou už týden marodné, ale včera jsme je společně vzali na sluníčko, vyšli jsme si na šípky a Amálku pak vzal tatínek ještě na chvíli do lesa na houby. Amálka se vrátila úplně vyčerpaná, dokáže už ledasco překonat, vydržet únavu, povahou i citlivostí je hodně po mém muži. 

Naše první dcera není ale po tatínkovi jen uvnitř. Je i stejně štíhlá, s dlouhýma nohama a velikýma laskavýma očima. Už když se narodila, můj muž s úžasem poznamenal, že má stejná kolena a nohy jako on. :))

Mám sklon dělat si starosti. Velké starosti o svět, jak to se Zemí bude dál. Trápí mě, jak ubližujeme přírodě i sobě navzájem. Jak si nerozumíme. Ale s mým mužem je to všechno mnohem snesitelnější, život dává smysl, ač není zrovna lehký. Vlastně úplně nevím, co chci dnešním povídáním předat vám, kteří k nám čas od času nahlédnete. Snad se chci jen podělit o svou radost. Radost, že i v deštivých dnech a náladách mám vedle sebe báječnýho chlapa a s ním teď už skoro tři báječný děti.

:)

Přeji vám, ať i vy máte po svém boku někoho duchem velikého, o koho se vždycky můžete opřít.

Vaše

Veronika

Cesta jménem Život

Pěkné úterní dopoledne přeji!

:)

Když jsem se dnes ráno probudila, zůstala jsem ještě chvíli v posteli a snažila se představit si 6. červen 1927. Představit si, jak se narodila holčička, mamince třetí dcerka - moje babička. Dnes slaví devadesáté narozeniny. Přemýšlím, co znamená devadesát let. Co všechno se během takové doby může stát, co člověk dokáže prožít, co promeškat. Zase mám jednou dumavou...

Naše děti sotva vykročily na jejich cestu. Od nás dostanou všechno, co potřebují. Opravdu potřebují. Je důležité uvědomit si, co to vlastně je. Není lehké vyrovnat se se svými zátěžemi, ne každý to dokáže sám, ne všichni si jsou ochotni přiznat, že vzory chování a myšlení jim vlastní, nejsou v pořádku. Hledáme vysvětlení v minulosti, potřebujeme ji znát, hledáme cestu pro sebe sama a rozhodli jsme se, že našemu životu dáme smysl. Nechceme posílat dál, co se vleče a nabaluje z generace na generaci. Že je to těžké? Že to bolí? To tedy ano. Ale stojí to za to. 

Pro nás a naše děti. Jejich šťastný život.

I ten náš. Pro naši vlastní spokojenost, čisté svědomí, tady teď i potom.

Přeji vám, ať i váš život dává smysl.

:)

Veronika

Obyčejné štěstí

Krásný den, milé čtenářky!

:)

Často si říkám, že nejdůležitější je uchovávat si vzpomínky na okamžiky obyčejného štěstí, kterých není v mém životě vůbec málo, ba naopak. Dívajíc se na tvářičky našich dcer, jak se smějí, jak se s naprostým zaujetím věnují hře, jak jsou zvídavé a přímočaré, to vše mě naplňuje láskyplným pocitem a připomíná mi opravdový smysl našeho bytí.

Na víkendy většinou jezdíme k babičkám, kde mají děti věru co objevovat. Je to jiné než doma, někdy zajímavější, jindy prostě jen jiné bez pochyby i tím, že babičky a dědové nejsou jako máma a táta, ani nemůžou být a ač to není vždy jednoduché, my rodiče (a jejich děti;)) jsme se to naučili respektovat a pořád se to učíme chápat.

Dcery jsou ale s prarodiči moc rády, prospívá jim ten pravidelný kontakt. I to jim pomáhá být kompletní.

V obrázcích dnes jen malá mozaika z víkendu, která by klidně mohla nést podtitulek naše (ne)obyčejné štěstí... 

;)

Prozradíte nám, co je pramenem toho vašeho štěstí?
...


Buďte šťastní.




Veronika

Maminka Zelinářka

Krásné nedělní ráno vám přeji!

:)

Venku je skutečně překrásně, jenže u nás všechny tři holky marodíme - včera se k nám přidala i Amálka, snad budeme brzy zase v nejlepší kondici a budeme moct užívat těch nádherných zářijových dnů tady a brzy i na cestě. Dnes tedy trochu psaní, zamyšlení a pár barevných obrázků z mojí zahrádky...
:)

Ani nevím, čím jsem chtěla být jako malá holka. Jen si pamatuji, že když jsem trochu povyrostla, představovala jsem si, že jsem zubařka anebo učitelka a v pubertě jsem chtěla být manažerkou v prosklené kanceláři v úzké sukni a hlavně s telefonem u ucha.:D Ani jedním už být nechci a ani jedním jsem se nestala. Po dvou letech pajdáku pro 1. stupeň ZŠ v kombinaci s AJ jsem odjela do Anglie a vrátila se za šest let. Tenkrát my ve škole nešla gymnastika a mrzelo mě to. Kvůli neschopnosti vyšplhat na laně a nedokonale provedenému výmyku na hrazdě by mě později asi vyhodili. Nejsem učitelka a jsem za to ráda. Bohužel nedůvěřuji našemu klasickému školství natolik, že přemýšlím o jiné formě vzdělávání pro naše děti. Cítím se na správném místě v roli maminky, kde jsem se v naší mini soukromé 'škole' zvané rodina vlastně tou učitelkou stala, stejně jako můj muž učitelem. Jsme učiteli a rádci, jsme i žáky a naše děti učiteli. Někdy přemýšlím, co ještě bych chtěla dělat a co dalšího by mě naplňovalo. Nápadů mám hned několik, takových malých přání, hezkých představ, které se (si), věřím, můžou (můžu)vyplnit. Možná u nás bude nakonec běhat spoustu kluků a holek, kteří k nám na kopec přijdou do dětského lesního klubu anebo budu pěstovat tolik zeleniny, že jí bude dost i pro ostatní do zeleninových bedýnek. Zahradničení jsem si ohromně oblíbila a zatím mě baví hlavně zelenina. Letos pěstuji na dvacet druhů a nepočítaně odrůd. Není to moc, ale nějak se začít musí.;) Tahle činnost mi poslední dobou dělá velkou radost a neuvěřitelně mě uspokojuje, když rodině na stůl postavím kouřící hrnec mrkvové polévky s koriandrem z naší zeleniny, krajíc chleba posypu čerstvou cibulí, která má říz jako nikdy a topinky potřu česnekem, do pánve k tofu přidám nádherný mangold a skvělý novozélandský špenát a dýně uložím láskyplně na polici v kuchyni těšíc se na jejich chvíli, až opravdu přijde zima. Je toho víc a když teď s teplotou píšu, slova mi tančí hlavou, hezká slova a obrazy a cítím tu chuť neskutečně křehkého salátu a zemité řepy a celeru. Chci se o to podělit... :)

Dali byste si bedýnku od nás?

Ať se vám daří a jste zdraví.




Veronika

Co vám (ne)chci říct o šestinedělí

Krásný den, milé čtenářky! 

Původně jsem se tu dnes chtěla trochu zadumat, rozepsat, sdělit vám něco o svém šestinedělí, vložit myšlenky a pocity do písmenek. Jenže jak o tom tak přemýšlím, zjišťuji, že to neudělám, že to vlastně ani nelze. Šestinedělí stejně jako početí nebo porod je natolik intimním obdobím v životě ženy, že já tu o tom svém nijak konkrétně mluvit nebudu, alespoň ne v osobní rovině mých vlastních vnitřních prožitků. Tak jako tak, by to byl článek zmatený, neúplný, rozporuplný. Nebudu tu ani dávat žádné rady šestinedělí se týkající, toto období je totiž zcela individuální u každé maminky a i když je jistě možno držet se jakéhosi přibližného vzoru, zrovna vy byste se od něj třeba mohly lišit. 
Co se týká rad dotýkajících se fyziologických změn v těle maminky (a nejen těch) opět doporučuji naprosto vynikající knihu Zdravé těhotenství přirozený porod od Ingeborg Stadelmann, o které se zde zmiňuji už poněkolikáté a která je pro mne v tomto směru doslova biblí.

Mé šestinedělí již skončilo a já jsem se zase posunula na své cestě o kousek dál. Teď jedním směrem kráčíme ve čtyřech, dva velcí a dvě malé. Přibyla k nám další dcerka a zvětšila se nejen únava, povinnosti a starosti, ale hlavně štěstí, které máme. Ta úměra není dle mého stejná, to štěstí totiž převažuje. Jedině děti vlastně dávají smysl, jsou nadějí. 
Nit se táhne a už už se tu zamýšlím dál, kam nechci tenhle článek vést.

Raděj zpátky k té, bez níž by nebylo mé druhé šestinedělí..., k naší sladké Rózi.
:))

Mějte se báječně a můžete mi třeba k tématu napsat pár slov, pokud chcete. Budu se těšit. ;)

Mávám a zdravím do všech koutů, kde právě vy prožíváte podzim.

:)

Veronika