Báječnej chlap

Hezký začátek měsíce října vám přeji, milé čtenářky a čtenářky!

:)

Vím, na blogu to opět trochu utichlo, ač u nás je celkem rušno. Totiž, stavíme. Nebo spíš se staví? Ne, ještě lépe a přesněji můj muž staví. Často sám, někdy s pomocí našich bratrů nebo taťky. Jednou je architektem, podruhé stavbyvedoucím a zedníkem zároveň. Poslední dny je tesařem.

Teletník má krov a v patře to krásně voní dřevem. Vznikl velkorysý prostor, kde by se dalo tancovat, s vyhlídkou do všudypřítomné okolní zeleně. 

Dnešní článek ale není tak úplně o naší rekonstrukci. Nebude tu kulatá zeď v koupelně ani obrázek teletníku, který se pomalinku stává spíš venkovským domkem. Je víc o mém muži, díky němuž se stávám lepším člověkem. Ukazuje mi cestu, když se přede mnou ztrácí v mlze, váží si mě i v časech, kdy já vážím před porody našich dětí skoro metrák. :D Má mě rád a já jsem šťastná, že jsme právě my dva na sebe zbyli. 

Lepšího tatínka pro naše děti bych si nemohla přát. Jak je umí rozesmát... dobře jim rozumí. Včera kroužil kolem kuchyňského stolu s globusem v ruce, slunce (rozumějte rozsvícený lustr) nad stolem, aby ukázal Amálce, proč je u nás den a v Americe, kam nám právě odletěla teta Ivča, noc. 

Děti i mě učí empatii, pokoře i skromnosti. Porozumění sobě samým i světu kolem. Celé to funguje tak nějak bezděky.

Dcerky jsou už týden marodné, ale včera jsme je společně vzali na sluníčko, vyšli jsme si na šípky a Amálku pak vzal tatínek ještě na chvíli do lesa na houby. Amálka se vrátila úplně vyčerpaná, dokáže už ledasco překonat, vydržet únavu, povahou i citlivostí je hodně po mém muži. 

Naše první dcera není ale po tatínkovi jen uvnitř. Je i stejně štíhlá, s dlouhýma nohama a velikýma laskavýma očima. Už když se narodila, můj muž s úžasem poznamenal, že má stejná kolena a nohy jako on. :))

Mám sklon dělat si starosti. Velké starosti o svět, jak to se Zemí bude dál. Trápí mě, jak ubližujeme přírodě i sobě navzájem. Jak si nerozumíme. Ale s mým mužem je to všechno mnohem snesitelnější, život dává smysl, ač není zrovna lehký. Vlastně úplně nevím, co chci dnešním povídáním předat vám, kteří k nám čas od času nahlédnete. Snad se chci jen podělit o svou radost. Radost, že i v deštivých dnech a náladách mám vedle sebe báječnýho chlapa a s ním teď už skoro tři báječný děti.

:)

Přeji vám, ať i vy máte po svém boku někoho duchem velikého, o koho se vždycky můžete opřít.

Vaše

Veronika