Toužebně očekávané jaro

Krásný pátek vám všem přeji!

:)

Skoro od Vánoc jsem se těšila na první jarní dny, na dny, kdy se dá venku svléknout bunda, kdy už ani já nepotřebuji vlněnou šálu kolem krku, na první jarní kvítky mezi suchým listím, na žahavé kopřivy plné síly a zdraví, na namlouvání ptáčků a na slunce, které hřeje a po zatažené zimě tak krásně vysuší vyprané prádlo... 

Těšila jsem se moc a dočkala jsem se. Přesně ty dny jsou tady a my jsme venku, díváme se, posloucháme, obdivujeme, přičicháváme, dotýkáme se, ochutnáváme a nahříváme se. Ukrajujeme to přicházející jaro lačně a hned po kusech.

Hned ráno jsme s Amálkou vyrazily ven a pozorovaly zatmění Slunce, koupily jsme první buřtíky na opékání a jen tak se loudaly po starém brodském hřbitově, kde je obzlášť krásně.

Ani pořádně nevím, proč se tak ráda čas od času chodím procházet po hřbitovech, jen vím, že tam cítím klid a zvláštní dobrou energii. Jen jednou se mi stalo, že jsem ze hřbitova musela pomalu utéct, to když jsem čekala Málinku, byla zima, podvečer a já jsem si jako vždycky četla nápisy na náhrobcích a válečná data a násilné skony matek a dětí mě vyhnaly se staženým žaludkem a slzami na krajíčku.

Jinak mám ale staré hřbitovy ráda, stromy na nich, divoký břečťan a květiny rostoucí volně na pěšinách i hrobech. 

I Málince, zdá se, je v těchto místeh dobře...

A poslední roky chodím na hřbitovy i pro inspiraci, moc se mi líbí jména, která se v našem kraji dávala v 19. století. Kdo ví, zda si naše druhé miminko neponese životem právě jedno z oněch jmen.

;) 

A co vy, milí čtenáři, jak na vás působí první jarní dny a chodíte i vy na hřbitov třeba i mimo čas dušičkový?

Přeji vám krásný víkend!

:)))

Veronika