Hezký večer, milé čtenářky!
:)
Už to skoro vypadalo, že obrázky z naší nedávné podzimní dovolené v prosluněné Francii zůstanou jen ve složce počítače a další článek bude rozepsán, ale nedokončen. Vždycky přede mnou vyvstane řada naléhavějších úkolů, které je třeba zvládnout přednostně. Poslední dny mě ale postihla taková ta cestovní nálada, touha zase někam vyjet, objevovat nová místa a ochutnávat místní delikatesy, toulat se po neznámých plážích i kopcích, touha být na cestě a mluvit s novými lidmi. Manžel mi před pár dny vyprávěl, jak jednou hodiny seděl v čajovně v íránském Esfahánu, vykládal si se Švýcarem na cestách, pili litry sladkého čaje a kouřili vodní dýmku. Ach, jela bych. Ale žádná budoucí cesta prozatím nemá konkrétnější obrysy, a tak se v mysli vracím do milých známých míst. Jestli chcete, můžete se mnou...
:)
Pro Francii a její Azurové pobřeží jsme se letos vlastně vůbec nerozhodli. Chtěli jsme pobýt nějakou dobu u moře, původně jsme si naplánovali cestu do Portugalska, přes Švýcarsko, Francii a Španělsko s nákupní zastávkou v Andoře. Jenže cestovatel míní, cesta samotná mění. Většinou tohle platí a pokud máte s sebou dvě malé cácorky, můžete si být jistí, že cestování nakonec bude všelijaké, jen ne takové, jaké jste si vysnili doma nad mapou a bedekrem. Když vynechám všechny často celkem úsměvné příhody z naší cesty s vypůjčeným stařičkým karavanem, kdy z něj buď něco odpadlo, nebo můj muž sem tam něco serval při průjezdu dálničními platebními terminály anebo nám uvnitř vybuchla kamna s takovou šlupkou, že i naše děcka na chvíli ztichla, byla to celkem poklidná a zajímavá cesta. První noc jsme spali v Rakousku, druhou v Německu, třetí ve Švýcarsku (líbilo se nám maličké knížectví Lichtenštejnsko), čtvrtou v Itálii (kde jsme se ocitli opět úplně neplánovaně díky špatnému sjezdu ve Švýcarsku a štrádovali si to tak rovnou na jih do bláznivé Itálie), pátou poprvé ve Francii, k Azuru co by kamenem dohodil. Tehdy jsme si uvědomili (vlastně už jsme to pochopili dřív někde uprostřed švýcarských hor klidně obdivujíce místní krávy se zvonci kolem krku), že tentokrát do Portugalska nedojedeme. Věděli jsme už, že neochutnáme ani iberskou šunku na španělském trhu. Chtěli jsme zastavit auto, zaparkovat karavan a odpočívat a ne jet dalších pět dní a ukrajovat každý den co nejvíc ze zbývajících téměř 1500 kilometrů. Je to legrační, protože doma jsme téměř nikomu nevyprávěli, jak daleko vlastně míříme a abychom nějak odpověděli a alespoň se drželi správného směru, řekli jsme, že jedeme právě na Francouzskou riviéru. :)) A tak jsme byli na Riviéře a rozhodli se, že si tohle vskutku luxusní místo na Zemi prostě užijeme.
;)
Jelikož jsme neplánovali žádné bivakování u Středozemního moře, nýbrž na březích Atlantiku, neměli jsme tu předem vyhlídnutý ani žádný kemp, a tak jsme na Azurovém pobřeží nedočkavě vyhlíželi, až na nějaký narazíme. Brzy jsme měli štěstí, objevili jsme parádní tříhvězdičkový kemp kousíček za městem Fréjus (po pobřeží jižně od Calais). Na ten se ještě podíváme detailněji v některém dalším článku.;) Kempovali jsme nedaleko pobřežního města Saint-Raphaël v regionu Var v provincii Provence-Alpes-Côte d'Azur. Ve městě žije přes třicet tisíc obyvatel a nám se tu moc líbilo. Amálka si tu naprosto zamilovala francouzský karusel a na koníčkovi se svezla i Rozárka. Karusel hlasitě vyhrával a scenérie otevřeného moře spolu s pohybem procházejících, kterých je v celé oblasti na přelomu září a října na můj vkus tak akorát, mi připadala dokonalá.
Kousek na západ trochu ve vnitrozemí od zmíněného Saint-Raphaël leží další ještě starší město Fréjus. Obě města dnes společně srůstají do jedné velké aglomerace, která se někdy nazývá Fréjus Saint-Raphaël. V tomto souměstí najdete hned čtyři menší přístavy a hlavně nádherné písečné pláže přímo ve městě.
Saint-Raphaël má krásné historické jádro a není tu nouze o zajímavá zákoutí. My jsme navštívili byzantskou Basiliku Panny Marie Vítězné, ve francouzštině Basilique Notre-Dame de la Victoire. Jde o nádhernou stavbu z růžového pískovce, která má stejně krásně vyzdobený i interiér. Pokud budete někdy v Saint-Raphaël, určitě její návštěvu nevynechejte.
Historie města je spojena s Napoleonem, který zde roku 1799 přistál, když se vracel z egyptského tažení a pak tu stanul znovu o patnáct let později, kdy nastoupil na loď směřující k jeho nucenému vyhnanství, ostrovu Elba.
My jsme se tu cítili výborně, svobodně a bezpečně a určitě ne jako Napoleon v roce 1814. Amálka obvykle na podobných místech zouvá boty a chodí si bezstarostně bosky, prochází se samostatně, zastavuje se a pozoruje okolí.
:)
Už to skoro vypadalo, že obrázky z naší nedávné podzimní dovolené v prosluněné Francii zůstanou jen ve složce počítače a další článek bude rozepsán, ale nedokončen. Vždycky přede mnou vyvstane řada naléhavějších úkolů, které je třeba zvládnout přednostně. Poslední dny mě ale postihla taková ta cestovní nálada, touha zase někam vyjet, objevovat nová místa a ochutnávat místní delikatesy, toulat se po neznámých plážích i kopcích, touha být na cestě a mluvit s novými lidmi. Manžel mi před pár dny vyprávěl, jak jednou hodiny seděl v čajovně v íránském Esfahánu, vykládal si se Švýcarem na cestách, pili litry sladkého čaje a kouřili vodní dýmku. Ach, jela bych. Ale žádná budoucí cesta prozatím nemá konkrétnější obrysy, a tak se v mysli vracím do milých známých míst. Jestli chcete, můžete se mnou...
:)
Pro Francii a její Azurové pobřeží jsme se letos vlastně vůbec nerozhodli. Chtěli jsme pobýt nějakou dobu u moře, původně jsme si naplánovali cestu do Portugalska, přes Švýcarsko, Francii a Španělsko s nákupní zastávkou v Andoře. Jenže cestovatel míní, cesta samotná mění. Většinou tohle platí a pokud máte s sebou dvě malé cácorky, můžete si být jistí, že cestování nakonec bude všelijaké, jen ne takové, jaké jste si vysnili doma nad mapou a bedekrem. Když vynechám všechny často celkem úsměvné příhody z naší cesty s vypůjčeným stařičkým karavanem, kdy z něj buď něco odpadlo, nebo můj muž sem tam něco serval při průjezdu dálničními platebními terminály anebo nám uvnitř vybuchla kamna s takovou šlupkou, že i naše děcka na chvíli ztichla, byla to celkem poklidná a zajímavá cesta. První noc jsme spali v Rakousku, druhou v Německu, třetí ve Švýcarsku (líbilo se nám maličké knížectví Lichtenštejnsko), čtvrtou v Itálii (kde jsme se ocitli opět úplně neplánovaně díky špatnému sjezdu ve Švýcarsku a štrádovali si to tak rovnou na jih do bláznivé Itálie), pátou poprvé ve Francii, k Azuru co by kamenem dohodil. Tehdy jsme si uvědomili (vlastně už jsme to pochopili dřív někde uprostřed švýcarských hor klidně obdivujíce místní krávy se zvonci kolem krku), že tentokrát do Portugalska nedojedeme. Věděli jsme už, že neochutnáme ani iberskou šunku na španělském trhu. Chtěli jsme zastavit auto, zaparkovat karavan a odpočívat a ne jet dalších pět dní a ukrajovat každý den co nejvíc ze zbývajících téměř 1500 kilometrů. Je to legrační, protože doma jsme téměř nikomu nevyprávěli, jak daleko vlastně míříme a abychom nějak odpověděli a alespoň se drželi správného směru, řekli jsme, že jedeme právě na Francouzskou riviéru. :)) A tak jsme byli na Riviéře a rozhodli se, že si tohle vskutku luxusní místo na Zemi prostě užijeme.
;)
Jelikož jsme neplánovali žádné bivakování u Středozemního moře, nýbrž na březích Atlantiku, neměli jsme tu předem vyhlídnutý ani žádný kemp, a tak jsme na Azurovém pobřeží nedočkavě vyhlíželi, až na nějaký narazíme. Brzy jsme měli štěstí, objevili jsme parádní tříhvězdičkový kemp kousíček za městem Fréjus (po pobřeží jižně od Calais). Na ten se ještě podíváme detailněji v některém dalším článku.;) Kempovali jsme nedaleko pobřežního města Saint-Raphaël v regionu Var v provincii Provence-Alpes-Côte d'Azur. Ve městě žije přes třicet tisíc obyvatel a nám se tu moc líbilo. Amálka si tu naprosto zamilovala francouzský karusel a na koníčkovi se svezla i Rozárka. Karusel hlasitě vyhrával a scenérie otevřeného moře spolu s pohybem procházejících, kterých je v celé oblasti na přelomu září a října na můj vkus tak akorát, mi připadala dokonalá.
Kousek na západ trochu ve vnitrozemí od zmíněného Saint-Raphaël leží další ještě starší město Fréjus. Obě města dnes společně srůstají do jedné velké aglomerace, která se někdy nazývá Fréjus Saint-Raphaël. V tomto souměstí najdete hned čtyři menší přístavy a hlavně nádherné písečné pláže přímo ve městě.
Saint-Raphaël má krásné historické jádro a není tu nouze o zajímavá zákoutí. My jsme navštívili byzantskou Basiliku Panny Marie Vítězné, ve francouzštině Basilique Notre-Dame de la Victoire. Jde o nádhernou stavbu z růžového pískovce, která má stejně krásně vyzdobený i interiér. Pokud budete někdy v Saint-Raphaël, určitě její návštěvu nevynechejte.
Historie města je spojena s Napoleonem, který zde roku 1799 přistál, když se vracel z egyptského tažení a pak tu stanul znovu o patnáct let později, kdy nastoupil na loď směřující k jeho nucenému vyhnanství, ostrovu Elba.
My jsme se tu cítili výborně, svobodně a bezpečně a určitě ne jako Napoleon v roce 1814. Amálka obvykle na podobných místech zouvá boty a chodí si bezstarostně bosky, prochází se samostatně, zastavuje se a pozoruje okolí.
Dalším výletním místem, kde jsme se cítili moc pěkně a tak bych se tu dnes o něm ráda zmínila, je stará provensálská vesnička s nádherným, typicky francouzsky znějícím jménem Entrecasteaux.
Entrecasteaux leží v údolí řeky Bresque. Počátky této půvabné středověké vesničky sahají až do 11. století a až tu budete procházet starými dlážděnými ulicemi mezi kamennými kašnami, studnami a prádelnami, budete stoupat klenutými průchody a schodišti k opevněnému kostelu, možná zapomenete, že už se před lety psal rok dva tisíce...
;)
My jsme se tu v pravé poledne procházeli liduprázdnými ulicemi, všechno si v klidu prohlíželi, pozorně četli cedulky na domech a poslouchali, jak v kuchyních cinká nádobí. Že tu ve svých krásných starých domech stále žijí lidé, jsme poznali i podle vůní linoucích se do ulice.
Uprostřed vesnice stojí největší zámek v kraji, obklopený parkem, který navrhl zahradník Ludvíka XIV., Le Nôtre. Původně to byla středověká pevnost z 11. století, byla však zničena požárem a na jejím místě byl pak v 16. století postaven zámek. Byl sídlem provensálských pánů, kteří ho nechali zchátrat, od roku 1985 je prý jeho majitelem jeden bývalý lékař a ten se snaží mu navrátit původní vzhled.
Amálka si v parku zatančila...
:))
Neomrzely se mi obrovské majestátní platany,
ani stříbřité olivovníky se svými drobnými olivami.
Stejného dne, kdy jsme navštívili vesnici Entrecasteaux jsme se zastavili a také vykoupali v nedalekém jezeře Sainte Croix, francouzsky Lac de Sainte Croix. Jezero je uměle vytvořené a díky kamennému vápenci má nádherně tyrkysovou barvu. Voda je celkem chladná, ale pokud jste alespoň trošičku otužilí, nevynechejte ani tenhle zážitek a zaplavte si v něm.;) Do jezera přitéká řeka Verdon, a to největším kaňonem Evropy, úchvatným Verdonským kaňonem. Ale Grand canyon du Verdon si nechám zase na příště. :)
Rozloučím se s vámi pohledem na obec Castellane u ústí Verdonského kaňonu.
Jsme na konci našeho dnešního putování jižní Francií a já se budu těšit, že se mnou příště třeba zase budete objevovat další krásná místa téhle prosluněné země.
:)
(...a teď se dívám z okna a jaký to kontrast k mému psaní, venku je nasněženo a dál chumelí...)
Užívejte mrazivých dnů a té měkké sněhové nadílky a můžete mi napsat, která místa ve Francii chytila za srdce vás.
Nashledanou v prosinci.
Veronika
Veroniko, musím říct... nádherné povídání i fotky .. a místa opravdu kouzelná... jako bych tam taky trošku byla ... díky..
OdpovědětVymazatHezký předvánoční čas Vám přeju. Jarka
Milá Jarko, ani nevíte, jak jste mě potěšila svým komentářem! :) Trochu mě mrzelo, že dle prázdného místa v komentářích pod článkem zřejmě nebude tady na blogu o cestovatelské příspěvky zájem. Je mi to líto, protože cestování a poznávání miluji a ač poslední roky s dcerkami nejezdíme po světě tak často jako dřív, putování a touha vidět rozličná místa je mou součástí a asi vždycky bude. Doufám, že si tedy podobné články najdou své čtenářky.
VymazatÚplně jste mi navrátila chuť psát a vyprávět o našem dalším putování, mockrát Vám děkuji a přeji i já Vám a vaší rodině krásné adventní dny v klidu a radostném očekávání, Veronika. :)