Nejsme vegetariány. Jíme maso celkem pravidelně a většinou s chutí. Oba se ale s mým mužem shodneme na tom, že podstatná je míra a kvalita. Co se té míry týká, maso máme na talíři tak dvakrát až třikrát do týdne (i když mně by stačilo klidně jen o nedělích u babiček) a pokud jde o kvalitu, jednoduše nejíme maso ze zvířat, o kterých bychom nevěděli, odkud jsou a jak žila. Pod to 'jak žila' si dosaďte třeba čím byla zvířata krmena, zda se volně pohybovala venku a v neposlední řadě jak jejich život zkončil neboli jak byla usmrcena. Možná si teď budete klepat na čelo a začnete přemýšlet, zda se odhlásit z řady mých pravidelných čtenářů, když vám povím, že jsme právě o tom včera s mým mužem vedli dlouhosáhlou a zajímavou diskuzi. Uvažovali jsme nad tím, zda je vhodnější husy (nebo třeba i ostatní drůbež) podříznout a pomalu nechat vykrvácet anebo bleskově useknout hlavu. Neuvažovali jsme z důvodů snadnějšího zachycení krve na cibulku, anebo jednodušší manipulace s husou.;) Zajímalo nás, jak nejlépe zvířata zabít, aby co nejméně trpěla.
Žádných jasných závěrů jsme se zatím nedobrali. Pokud mám mezi svými čtenářkami nebo čtenáři někoho, kdo se v téhle otázce vyzná, budu ráda, když mi dá vědět. ;)
'Husí' téma nás ale nenapadlo jen tak z čista jasna. V neděli jsme byli u mé kamarádky, abychom si od ní přivezli dvě domácí husičky. Amálka jela s námi. Mohla si prohlédnout koně, králíky, ovce, morče i všelijakou drůbež. Krom toho poprvé viděla čerstvě zabité, vlastně ještě umírající zvíře. (Ryby ulovené a zapíchnuté mým mužem rybářem nepočítám.) Dívala se klidně, beze strachu, vyděšení či pláče. Určitě i proto, že chovatel byl klidný a situaci výborně zvládal.
Aby ale dnešní článek přece jen nebyl tak moc vážný, pokusím se jej trochu odlehčit připojenými obrázky.
;)
Třeba hned těmi úvodními... Jak jsem poprvé škubala husu.
Měla jsem ale výbornou pomoc maminky mého muže a její maminky, která nám zkušeně radila z tepla světnice. Musela jsem se smát, když mě významně chválila za obzlášť dobře udělanou práci... Přece jen babička mého muže v životě oškubala desítky, ba stovky takových husí a vsadím se, že za poloviční dobu než já a bez dlouhých cavyků a chválení. ;)
'Husí' téma nás ale nenapadlo jen tak z čista jasna. V neděli jsme byli u mé kamarádky, abychom si od ní přivezli dvě domácí husičky. Amálka jela s námi. Mohla si prohlédnout koně, králíky, ovce, morče i všelijakou drůbež. Krom toho poprvé viděla čerstvě zabité, vlastně ještě umírající zvíře. (Ryby ulovené a zapíchnuté mým mužem rybářem nepočítám.) Dívala se klidně, beze strachu, vyděšení či pláče. Určitě i proto, že chovatel byl klidný a situaci výborně zvládal.
Aby ale dnešní článek přece jen nebyl tak moc vážný, pokusím se jej trochu odlehčit připojenými obrázky.
;)
Třeba hned těmi úvodními... Jak jsem poprvé škubala husu.
Měla jsem ale výbornou pomoc maminky mého muže a její maminky, která nám zkušeně radila z tepla světnice. Musela jsem se smát, když mě významně chválila za obzlášť dobře udělanou práci... Přece jen babička mého muže v životě oškubala desítky, ba stovky takových husí a vsadím se, že za poloviční dobu než já a bez dlouhých cavyků a chválení. ;)
Pomáhal nám i můj muž, to když bylo nakonec třeba husy rozříznout. To já nerada.
Příštím husím tématem bude nejspíš naše výroba pletených mašlovaček.
:)
Anebo že by došlo i na draní peří? No, nevím, moc ochotných sousedek bychom dnes bohužel už asi nesehnali... :(
A docela mě to mrzí.
Neděli jsme zakončili už opět s Málinkou pěkně tematicky. Na cestě domů autem jsme si spolu s Hradišťanem zazpívali krásné písničky z Amálčina prvního cédéčka. Hlavně ty o husách... a že jich tam je!
Hajho, husy, ze přenice,
Maličká su (tu mám strašně ráda já ;))
anebo
Když jsem husy pásala.
No a než jsme Málinku uložili do postýlky, četla se ještě nejoblíbenější knížka posledních dnů, Moje štěně od pana Milera.
A i ten tu krásně vymaloval husy.
Také někdy dětem čtete, zpíváte či kreslíte v souvislosti s činnostmi, kterými se během dne zabýváte?
Můžete mi o tom napsat.
Budu se těšit.
Krásné odpoledne!
Veronika
Libi se mi ze zapojite Amalku do bezneho zivota a ona bude vedet ze maso neni jen z supermarket a nebo od reznika .My vetsinou jime jenom jehneci ktere jsme si vychovaly a,zabyla a rozporcovala .S vnoucaty uz od mala probirame anatomii a musim rict ze je zajima jak vypada srdce ,jatra ,plice atd, nemaji k tomu odpor ale vi jak to vsechno pracuje.My nasi ovci nejdrive zastrelime a hned podrizneme a nechame vykrvacet ,stahneme kuzi ,vykuchame a nechame podle pocasi az tyden viset a tuhnout ( cim dele visi tim je maso mekci).Tady neni tradici jist vnitrnosti , nebo chytat krev a pouzivat streva na jitrnice a tak to jde vsechno liskam a orlum . O S husami ale zadnou zkusenost nemame tak ze nemuzu poradit .
OdpovědětVymazatMilá Ello, myslím, že není dobré děti izolovat a 'chránit' před podobnými zkušenostmi. Pochopitelně jsme nestáli s Amálkou hned vedle špalku, kde se ťaly husí hlavy, ale ani jsme jí nijak nebránili následující dění pozorovat. Suhlasím s Vámi, že takto se děti už jako malé mohou přirozeně naučit a pochopit důležité věci o životě.
VymazatJehněčí máme také u nás rádi, dělám ho celkem pravidelně a jí ho s námi i Málinka. ;) Přeji krásné léto na jižní polokouli (pošlete trochu sluníčka...;)), Veronika. :)
Veľmi som bola na tento článok zvedavá, tak som si ho nechávala na voľnú chvíľu. S podobnou činnosťou mám aj ja skúsenosť, ale hoci mäso konzumujem, stále vnútorne bojujem so zabitím zvieraťa. Som dosť precitlivelá na to, keď sa niekomu ubližuje a plakala som aj pri rúbaní stromu. Ale teraz môj komentár vyznieva inak, ako som chcela. Chcela som vlastne povedať, že som za domáci chov a páči sa mi, ako ste to urobili vy :)
OdpovědětVymazat